Životopis
Bert Hellinger se narodil v roce 1925 v Německu. Studoval filozofii, teologii a pedagogiku. Šestnáct let pracoval v misionářském katolickém řádu u kmene Zulu v Jižní Africe. Po návratu se intenzivně věnoval psychoanalýze, primární terapii, Gestalt terapii, transakční analýze, rodinné terapii, neurolingvistickému programování, atd.
Na základě svých zkušeností vytvořil vlastní metodu, rodinnou systemickou terapii. Z ní vychází SYSTEMICKÉ KONSTELACE - známější jako RODINNÉ KONSTELACE, které jsou dnes používány v mnoha různých oborech, např. v psychoterapii, psychosomatické medicíně, podnikovém poradenství.
Fenomenologický pohled Berta Hellingera:
Bert Hellinger poukazuje na to, jak jsme na hluboké nevědomé úrovni vetkáni do své rodiny jako osudového společenství a jak na nás mohou působit vztahy k našim rodičům, sourozencům, prarodičům, strýcům a tetám. V rámci rodinných konstelací se Hellingerovi podařilo ukázat, že se podílíme na velké duši, která zahrnuje všechny rodinné příslušníky. Cítíme, jak milujeme své rodiče, sloužíme své rodině, často se nevědomě snažíme svým životem vyrovnat vinu a trápení rodičů nebo příbuzných z předchozích generací. Někdy jsme dokonce ochotni převzít místo člena rodiny, který tragicky zahynul nebo zemřel v dětském věku, nebo vyrovnávat závažné ztráty nebo činy našich rodičů. Díky tomu někdy lidé nežijí svůj vlastní život, ale cítí se odcizeni sami sobě, někteří mají dokonce nutkání svůj život ukončit. Hellinger na základě rodinných konstelací objasňuje existenci základního řádu, ve kterém se cítí dobře všichni rodinní příslušníci, a také ukazuje cesty, jak můžeme najít a zaujmout své odpovídající místo v rodině. Jedná se zde především o úctu k osudu ostatních členů rodiny, zejména rodičů a sourozenců. Kromě toho ukazuje cesty, jak podchytit potlačené smutky, které postihují často členy rodiny o generaci později. Propletence a osudy jiných rodinných příslušníků, i těch , kteří již zemřeli, se ozřejmují a mohou být řešeny úctou k těmto lidem. Úcta a láska v rodině nejsou pocity, ale zásadní postoje, ve většině případů nevědomé. Často se proto podstatně liší naše projevy názorů a mínění od našeho jednání, které je vedeno silou tohoto nevědomého postoje. Ve všech odkazech na možné nebo nutné změny našich postojů vůči rodičům, sourozencům nebo příbuzným Hellinger vždy zdůrazňuje, že naše sepětí s velkou duší je osudové a my jsme vydáni svému rodinnému osudu. (Gricksch, M.F. Patříš k nám. Shambhala 2006, str. 15).
www.hellinger.com
Tyto proslovy otce konstelací pana Berta Hellingera byly proneseny v konkrétní situaci a slouží především k inspiraci. Nechte je na sebe působit, případně s nimi můžete meditovat.
Partnerství
Partner je v pořádku takový, jaký je. Kdyby takový v pořádku nebyl, nevzala by sis ho a on by se s tebou také neoženil, kdybys pro něj nebyla taková, jaká máš být. Každý má zůstat takový, jaký je. Jestliže nikdo nedává popud k zlepšení, můžeme se lépe rozvíjet. Jakmile ale jeden partner od druhého vyžaduje, aby se změnil, pak je druhý dlužen své důstojnosti, aby zůstal takový, jaký je.
Láska
S láskou začínáme velmi záhy, jedná se především o lásku k matce. Je to láska první a zřejmě nejhlubší. Láska k matce po určité době dosáhne svých mezí. Dítě se zklame a začne se učit žít a jednat samostatněji. Když dítě dospěje, potká jiného člověka, který se pro něj stane důležitým, nahradí mu matku. Žena potká muže a muž potká ženu a najednou jsou vášnivě zamilování.
Taková vášnivá láska je přece pozoruhodná věc. Podle mého názoru si během první zamilovanosti oba partneři myslí: teď jsem konečně našel svou matku, takovou, jakou jsem si přál. Proto je taková láska slepá. Nevidí partnera přesně. Problém spočívá v tom, že oba partneři mají pocit stejný. Konečně jsem našel matku. Teprve pomalu přicházíme na to, že ten druhý má potřeby a požadavky vůči mně jako partnerovi, stejně jako je mám já sám vůči němu. V tomto okamžiku vybledne zamilovanost a začíná láska. To je láska vidoucí. Miluji druhého takového, jaký je.
Strach z opuštění
Jestliže chce jeden partner opustit druhého, setkáváme se často se zvláštní reakcí, kterou lze jen těžko vysvětlit. Opouštěný partner někdy mívá smrtelný strach. Mívá pocit, jako by spolu s partnerem přicházel o život. Jedná se o stejnou situaci, jako když malé dítě náhle opustí matka. Dostane velký strach a zachvátí ho panika.
Odpuštění
Jestliže partnera žádám o odpuštění, svaluji tím na něj odpovědnost, aby se dalo opět všechno do pořádku. Všechno těď závisí na partnerovi, dalo by se říci. Proto se většinou ten, koho prosíme o odpuštění, zlobí. Cítí se zneužitý. Najednou musí ten, kdo s tím vlastně nemá nic společného, být aktivní, zatímco ten druhý může zůstat pasivní. Lepší by bylo, kdyby řekl: ublížil jsem ti. Ponesu za to následky. Trápí mě bolest, kterou jsem ti způsobil. Tímto způsobem zůstane sám sebou a je schopen okamžitě jednat. Partnerovi tak projevil úctu.
Ten, kdo odpouští, má převahu.
Jestliže jeden z partnerů odpouští, např. partnerovu nevěru, partnera tím ponižuje. Vzhledem k tomu se může ten, komu bylo odpuštěno, cítit pod tlakem a partnera opustit. Odpouštění nemívá dobrý vliv. Naopak, když ten co se provinil, řekne: Je mi to líto, může ten druhý vyjít sám od sebe vstříc.
